Právě trojrozměrné plastické mapy byly jedním z průkopníků, kteří dali podnět k masivnímu využívání tohoto fenomenálního vynálezu. Mapy byly v 80. letech sice ještě vyráběny jako výlisky, ale posloužily jako inspirace k trojrozměrným tiskům na principu nanášení vrstev polymeru na otočnou podložku. Dnes jsou taková zařízení běžně dostupná firmám i jednotlivcům, Česká republika není výjimkou. Špičkové 3D tiskárny najdete v každém větším městě, 3D tisk Praha je jen jednou z možností, kde si můžete nechat na zakázku vytvořit model prakticky jakéhokoliv objektu.
Mnozí z vás si možná tuto technologickou lahůdku spojují s ultramoderním počítačovým softwarem. V podstatě máte pravdu, ale prapůvodní myšlenka spatřila světlo světa již v roce 1986. Tehdy si jistý Chuck Hull nechal patentovat vynález Stereolitografie. Šlo o systém tvorby trojrozměrných plastových modelů, které vznikaly nanášením tenkých vrstev za současného působení UV záření, (případně jiných vlnových délek záření). Tím se vrstva polymeru částečně vytvrzovala a na tu se pak nanášely další vrstvy. Přesnost procesu ovlivnila délka a intenzita záření a šířka paprsku i hustota plastového polotovaru. Již tehdy byla tato metoda 3D tisku velmi přesná a dnes se využívá ve výrobě elektronických součástek – integrovaných obvodů.
3D tiskárny a CNC stroje
Vynálezce Chuck Hll vyvíjel v druhé polovině 90. let první prototypy zařízení, která v trojrozměrném formátu tiskla první modely. Byl to stereolitografický stroj SLA-1, který postavil základ pro dnešní složitá počítačová rozhraní 3D tiskáren a také pro numericky řízené obráběcí stroje, na veřejnosti známé jako CNC stroje. Dnes můžete SLA-1 vidět ve Spojených státech ve Fordově muzeu ve státě Michigan.
První 3D tiskárny v podobě, v jaké jsme je znali v minulosti, na principu tekutého pojiva a práškového plastu, vznikaly zásluhou americké firmy Z Corporation v druhé polovině 90. let. Od roku 2003 však vstoupila do historie revoluční technologie „polyjet“, na jejímž principu pracuje většina moderních 3D tiskáren.
Uvnitř se nachází tavicí hlavice, ze které proudí polymer navinutý v tenkém vláknu na cívku, tavenina dopadá na dvojrozměrnou plochou podložku a ta se otáčí v prostoru přesně podle počítačového nákresu. Otáčení podložky vytváří ten třetí rozměr a finálním produktem je pak trojrozměrný plastový model.
Materiálem k výrobě modelů bývá nejčastěji polyetylen (HDPE), nebo polyamid (PLA), případně akrylonitributadienstyren (ABS).